Líná karanténa

Lenost nás, ať chceme nebo ne, více či méně pohltila během karantény všechny. Nelze se tomu divit, když člověk z nabitého každodenního režimu, musí přejít do úplného útlumu a jen sedí doma. Ze začátku to většině z nás přišlo fajn, tak si trochu odpočineme, to je přeci super. Ano, na první pohled je přece dobré si odpočinou a nic nedělat. Jakmile ale tento stav začne přesahovat určité hranice i těm nejlínějším z líných začne být po pevném denním režimu, nebo i jen jeho náznaku smutno.

Pokud jste si na konci alespoň jednoho dne, co jste byli zavření doma, neřekli: , Ty jo dneska jsem nedělal ale vůbec nic“, gratuluji. Můžete se bez ostýchání zařadit mezi nadlidi. Každý z nás měl na začátku karantény vizi o tom, jak bude dělat vše, na co neměl do té doby čas. Jak se bude seberealizovat. Opět, pokud jste opravdu něco z toho, co jste si před karanténou vytyčili jako cíl, dělali, radši na nás, normální smrtelníky ani nemluvte.

Jenže co teď? Vše se pomalu vrací do starých kolejí a věcí, co musíme udělat, přibývá. Jen lenost a pohodlnost, kterou jsme si během karantény vypěstovali, v nás zůstává a přemáhat se začít něco dělat je mnohem těžší než kdy dřív.

Jediné řešení nastalého problému je léčba šokem, kterou pocítili ze všech nejvíce studenti, kteří se v září téměř po půl roce vrátí do škol.