• Na prahu Prahy - magazín, akce, události, zajímavosti, místa a firmy - 1

Mořský vlk z podskalí

02.07.2020

Každý správný mořský vlk z komunity pražských loděnic se nechává pohřbít tak, že jeho ostatky jsou rozprášené do Vltavy, nejlépe přímo pod Vyšehradem. Duše tak přebývá kdesi mezi Podolím a Tichým oceánem. Ovšem najdou se i tací, jako Matěj Ondřej lupič Kulovaný, který byl tak skalním a kovaným podskalákem, že do žádného moře doplout nechtěl. Byl to patriot, námořník, kapitán, vypravěč historek, jež většina už zlidověla, neboť byla převzatá, přizpůsobená a maličko přizpůsobená na míru zdejšímu podnebí, člověku středoevropskému, naturelu českému, vodě z Vltavy a mléku ze zdejších hvozdů odkojenému.

A takovým Matěj Ondřej lupič Kulovaný opravdu byl. Nepotřeboval přeplout Atlantik, vidět Niagarské vodopády, sledovat klokany, potápět se za velrybou, cítit pod sebou žraloka bílého. Ne. Věděl, že leckdy je nejtěžší překonat vlastní pokušení a v boji sám se sebou rozhodně zvítězil. Postavil dům, splodil syna, zasadil strom. Ale co více, postavil loď a staral se o ní do posledního dechu, do poslední chvíle naplněného života. Nikdy neodmítl pomoc bližnímu, v případě že obstál ve zkoušce cti, nechal se pokřtít Vltavou a nebrečel, když mu pršelo za krk.

Přál si pouze jediné. Být pohřben v Podolí, stejně jako jeho otec, děd a patrně i jeho syn. Měl však ještě jedno přání navrch a to být pohřben přímo zde v Podolí a v české řece zůstat navždy a neplout s nánosem špíny a lidských fekálií až někam do oceánu, do cizích moří, někam mezi kanibaly a neandrtálce, až někam kde člověk splyne s vesmírem a možná celým veškerenstvem.

I stalo se, že po poslední hodince kamarádi z přístavu Matěje řádně zapili a zpěvem a historkami peprnými oslavovali. Zabetonovali jeho popel s dýmkou a kapitánskou čapkou, rybářským prutem, kotvou a kormidlem do malé urny a chystali se potopit vše na dno Vltavského přístavu, někam poblíž místa, nad kterým letěl kdysi Horymír na věrném koni Šemíkovi, skokem který pána zachránil, ale jemu samotnému se nakonec stal osudným.

Parta kamarádů toho dne, když urnu nesla po molu už notně přebrala a po několikáté s urnou nabourala. Poprvé při přenášení z dílny, kde se vše zapečetilo, borci nevytočili správně uličku ze dveří a  světe div se, urna byla v tu ránu nakřápnutá. Procesí svolalo okamžitě radu starších a ti po dalším občerstvení shledali urnu jako nepropustnou a ostatky voděvzdorné. Podruhé však u jeřábu a kladky se nakřápnutí zvětšilo, chlapci ztráceli nejen sílu, ale zejména orientaci. A potřetí se stala ona osudná nehoda na samotném molu. Ano. Zde už šlo o život i o slib Matějovi v poslední hodince kamaráda na život a na smrt stvrzený. Třetí havárii několik námořníků odneslo pracovním úrazem, jeden se málem utopil a utonul nebýt záchranného kruhu a stejně záchranné doušky rumu v pravdě posledním okamžiku. Ale co bylo horší. Při třetí havárii se urna definitivně rozlomila a dílo zkázy bylo dokonáno. Slova Matěje Ondřeje lupiče Kulovaného se naplnila v tom smyslu, že člověk nemá chtít víc, než na kolik je stvořený. Urna se rozlomila a ostatky stejně skončily ve Vltavě, třebaže se další námořníci a kormidelníci pokoušeli použitím naběráků, kýblů a věder vše zachránit, vše bylo marné.

“Je konec!” pronesl kapitán Kormorán a bylo jasné, že ostatky doplují stejně jako u všech zesnulých před Matějem do moře, právě tak jako tomu bylo u ostatních kamarádů, druhů, u otce, děda a jako tomu bude patrně i u jeho syna a vnuka. Čest Matějově památce a nezapomínejme, že člověk zdolá jen tolik, na kolik je od přírody stavěný.

Miroslav
Foto: Creative Commons
 


Témata




Zařazeno v kategorii

Příběhy lidí