Za Werichem na Kampu a zpět

Při jedné procházce Prahou mne kroky zavedly znovu na Kampu. Místo s neopakovatelnou atmosférou, kde návštěvník vždy kráčí vstříc novým zážitkům. Stačí jen komorní nasvícení a romantický večer může začít.

Zklidněná Praha z opačného břehu, korzující páry, ztemnělá atmosféra stromů, blízké Čertovky a domků s příběhem. A ten nejznámější mi kyne přímo na pozdrav. Říká se mu Werichova vila. Původní koželužna byla zrušena v 17.století, kdy dům zakoupili Nosticové. Ti jej nechali přestavět a poskytli ho k užívání svému soukromému učiteli Josefu Dobrovskému, který byl veřejně aktivní učenec a  který položil základy jazykovědným oborům – slavistice a bohemistice.

Dobrovský sice hodně cestoval, ale můžeme říct, že právě zde na Kampě vznikla i jeho Zevrubná mluvnice jazyka českého. V jeho době už měl dům klasicistní podobu od Ignáce Palliardiho, italského architekta žijícího v Praze. Po smrti Dobrovského v roce 1829 dům střídal nájemníky. V roce 1918 přešla vila do majetku pražské obce a byl využíván k obecnímu bydlení. V letech 1929 až 1941 bydlel ve vile historik umění a znalec pražských památek profesor Zdeněk Wirth. Jistě příhodné místo s geniem loci.

Po 2. světové válce se do vily nastěhoval Jan Werich, který tu strávil 35 let svého života. Jiří Voskovec tu měl také necelé dva roky obecní byt. Po emigraci Voskovce do USA  se do domu nastěhoval s rodinou básník Vladimír Holan, který tam prožil 20 let až do smrti.

Vilu obývali obecně řečeno muži slova

Ať už to byl zakladatel českého jazyka Dobrovský, teoretik umění a publicista Wirth, dvojice V+W, legendární tvůrci a aktéři populárních divadelních her Osvobozeného divadla nebo mistr básnického slova Holan.

Když se Werich z amerického exilu po válce vrátil do Čech, asi očekával, že nějak naváže spolu s Voskovcem na kulturní předválečnou vlnu, což se však bohužel nestalo. Werich se stal národním umělcem, ale jeho umělecká dráha se v stroze soudružských poměrech dosti ztenčila, možná až úplně zastavila. Ještě v 50. a 60. letech byly jeho velkým návratem filmové role císaře a pekaře či krále z pohádky Byl jednou jeden král. Dále jmenujme excelentní televizní inscenaci Ukradená libra či Kočár nejsvětější svátosti. Ztvárnil ale také roli kastelána v půvabném filmu režiséra Jasného Až přijde kocour. Pak tečka.

Sedmdesátky byly k umělci kruté

Werich zůstával ve své vile za hradbou oficiálního mlčení k jeho osobě. Nemocný prožil poslední čas hlavně v nedaleké nemocnici Na Františku. Umírá v říjnu roku 1980.

Ve vile se za jeho života míjely slavné osobnost. Osobní přátelé jako Jiří Trnka, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký nebo Jaroslava Adamová. Po jeho smrti vila žila svým životem. Teprve povodně odstřihly od vily další nájemníky, naše současníky a souputníky. Vila zchátrala a teprve v letech 2017 prošla rekonstrukcí. Stala se muzeem ve správě Nadace Jana a Medy Mládkových. Vznikla zde trvalá expozice věnovaná dílu V+W se zpřístupněnou částí Werichova bytu. Jiná část prezentuje dílo básníka Holana.

V přízemí byla zřízena cukrárna v dobovém stylu

Na zídce před domem i přes přítmí rozeznávám věrohodnou bustu Jana Wericha. Obcházím zešeřelou budovu, marně beru pomyslně i skutečně za kliku. Dům je nyní prázdný. Těším se, až nastane čas, kdy vejdu dovnitř. Tichý svět přítomnosti mě ale zavede k dávné osobní vzpomínce:

Sedmedesátky, Maiselova ulice na Židovském městě. Ještě mladičká a zcela náhodou vstupuji s doprovodem do restaurace U Golema. A naprosto neočekávaně naproti nám u baru sedí pan Werich. Naživo a zblízka. Tvář má zvrásněnou, jak ji známe z fotografií. Jeho pohled je velmi zádumčivý. Neodvažujeme se rušit. Sedí sám, na místě, které mu jistě tolik připomíná jeho Rudolfa II., golema a kdoví co ještě. Brzy nato mistr dopije svou sklenku, vezme si klobouk a odchází.

Opouštím zvolna Kampu a v duchu mi znějí jeho slova

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má bejt to, co je a nemá bejt to co není, jak tomu v mnoha případech je.“
„Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání.“

Autorka: Hana Čechová
Foto: Licence Creative Commons